úterý 20. prosince 2011

Hudební resumé 2011

Csfďácký report z Ji.hlavy (jinak báj d uej bych za to měla dostat čtyry kredity) sem znovu házet nebudu, z Famufestu si už taky nic moc nepamatuju. On to beztak nikdo nečte, navíc mi dělá problém vnést do toho nějakou komplexnost s těma třema přízpěvkama za půl roku....

Ale blíží se konec roku, bilancování (ono už snad stejně nic dobrého nevýjde), takže která alba mě (díky, last.fm) bavila nejvíc? Žádné regulérní žebříčkování, hezky abeceda.

Ariel Pink's Haunted Graffiti - Before Today: jako jasně, ještě loňsko, ale já to pořádně vyhrabala až vloni na jaře. Tak nějak si představuju hudební definici postmoderny.
Top: Little Wig

Bass Drum Of Death - GB City: podle lástka úplně největší počet poslechů (což vzhledem k tomu, že už asi dva roky žiju bez em pé stroje, a tedy poslouchám jen na komplu, bude poměrně relevantní informace), je to totiž zábavné jak sviňa, čistý a úderný rock'n'roll řízlý punkem v takovém tom lo-fi balení (což je ve výsledku celkem blbé, když to chcete pustit na akci a z aparatury se šíří nedefinovatelné přebasované chrčení...)
Top: Nerve Jamming

Crystal Stilts - In Love With A Oblivion: můj podzimní soundrack, do té doby mě nějak ta basově bručivá, psychadelií a šedesátkama lízlá melancholie tak nebavila...
Top: Throught The Floor

Girls Names - Dead To Me: ještě stále jedu na vlně a minimálně třikrát do týdne půšťám. Úplně jsem si vzpomněla na ty časy na začátku milénia, kdy začínali The Strokes, Franz Ferdinand, a vůbec nejvíc kůl byly ty kapely, co čerpaly z raných šedesátek... A hlavně, s WU LYF Británie konečně po dlouhé době vrací úder!
Top: When You Cry

Dirty Beaches - Badlands: taky ještě vlna. Doznívající rockabilly, rané šedesátky, analogová špinavost. Jako by ste v cadilacu omylem zapomněli týpka v křiváku s hřebínkem v zadní kapse jean, teď ho vytáhli, a dali mu do huby cigáro a do ruky kytaru.
Top: A Hunderet Highways

John Maus - We Must Become The Pitiles Censores Of Ourselfs: vlna, a že to byl jednu dobu hajp jak kráva. Neustálé srovnávání s Arielem Pinkem mi ale nepříjde tak trefné. On John Maus zní jak melancholický trip do nějakého osmdesátkého fantasy/sci-fi filmu, z Ariela zase prostě lezou drogy po kvantech, míň melancholie, víc punk (John = melancholie, Ariel = punk, aby bylo jasno)...
Top: Believer

Liturgy - Aesthethica: já si v nějakém metalu moc nefrčela, ale tohle mě fakt baví a nutí mě to rozšiřovat si obzory mimo mé omezené škatulky. Jako na jeden zátah celé album nedám, ale rozhodně je to osvěžující a energické, což je zásadní... Na druhou stranu si furt nejsem jistá, jestli to ve výsledku fakt nejsou nějakcí hipstři, co si z toho černého stylu dělají srandu jeho neustálým deklamováním... Oni beztak jdou teď hipstři do metalu, vím to z první ruky od mé spolubydlící, co jim tam prodávala žetony na sprchy.
Top: Returner

Mikal Cronin - Michal Cronin: vlna. Cítím z toho flanel, garáž, prošoupané konversky a vůbec je to hrozně zábavné.
Top: Apathy

Neon Indian - Psychic Gems: osmdesátková hépačka, na pártošku úplně ideální. Trošku mě štve, že sem na něm nebyla v Meetfactory, přestože sem se zrovna ten večer po Praze pohybovala, ale prej to nebylo tak hrozně moc dobré, takže svět se točí dál...
Top: Local Joke

Table - We Are No Longer The Same: jo, to je taky loňsko, ale já to pořádně vytáhla až letos na jaře a s velkou slávou viděla naživo až na podzim. Na vykrádačky Joy Division sice z principu plivu, ale jak je to tady zabaleno v elektronickém hávu, tak mi to vůbec neva. Marně přemýšlím, co mě u nás z hudby baví víc...
Top: We Are No Longer The Same

The Horrors - Skying: Sou to ale ti kluci ušatí rafinovaní! Na prvním albu jako by vykradli rané Birthday Party, smíchali s Joy Division, přidali gotickou stylizaci a ono to fungovalo, byť svět si vrčel na new ravevu, electru, osmdesátkách a prolínání se taneční scény do kytar. Mirrors Image je doteď má nejoblíbenější deska daného roku, krásná komplexnost, psychadelie a atmoška. A ta basa, ta basa. Pak člověk dlouho slyší o nové plotně, těší se na ni, a když uslyší singl Still Life, začně se hrozně bát. A ona je ve výsledku Still Life jediná špatná a Skying najednou nejlepší deska roku. Jako by ji natočila úplně jiná kapela. To nejlepší z britských devadesátek, britpopová prosluněnost, ale pořád ten smutek kdesi prosvítá. Ostrava ani tak ne, ale Vídeň mě teda fakt štve...
Top: Monica Gems třeba

Unknown Mortal Orchestra - Unknown Mortal Orchestra: úplně váhám, jestli to sem zařadit nebo ne... Jak je to dlouhé, tak se ten šedesátkovský pozdně bítlsácký fíling trošku přejí... Každopádně první půlka desky se protočila hrozně mockrát!
Top: Bicycle

WU LYF - Go Tell Fire To The Mountin: Chytlo až na podzim. Se spolubydlícím (taky indie fríkem) sme řešili analogii na Crystals Stilts - zatímco ti sou energičtí rytmem, vokál to tak pěkně uklidňuje a přidává melancholii, až jakousi hypnotičnost. To WU LYF na to jdou přesně obráceně a pomalu plynoucímu rytmu dodají naléhavost vypjatým zpěvem (jak ten jejich zpěvák proboha mluví, když furt tak řve?). Každopádně za vše asi mluví fakt, že jednu dobu byla Spitting Blood naše privátová hymna a dokonce tak máme zaheslovanou i wifinu.
Top: Spitting Blood

sobota 6. srpna 2011

Vary resumé

Červenec byl příliš hektický, proto doluji dojmy až nyní.

Po třech letech ve Varech.
(Odbočka: Bývaly časy, kdy sme s grupou pravidelně navštěvovali Fresh Film Fest, žel pak se festival nedomluvil s městem a přesunul se do Prahy, což je úplně na piču. Filmové festivaly totiž sou od toho, aby se dění a lidi koncentrovaly do pár spešl festivalových barů, kde člověk potká kamarády, co je potkává jen a pouze na jiných filmových festivalech, případně si povykládal s někým úplně cizím. Rozmělnění Prahou - ale třeba i Brnem v případě Cinema Mundy - je tedy úplně zcestné. Konec odbočky.)
Vary sou pořád stejně skvělé a stejně boží. Žel sem dorazila zrovna v předvečer dvou státních svátků, kdy do Varů dorazí velké množství celebrit, aby se mohli vyfotit do jednoho z našich čupr společenských maganizínů.
(Odbočka: Markéta viděla několikrát Bartošku, jednou Zaoralovou, Fuku i s jeho homosexuálními psy, Krobota, mladého Stropnického v bílých sandálech, Jerzyho Stuhra, jednu delegaci k dánskému filmu, co byl hrozná sračka a jednu delegaci ke kanadskému filmu, co byl hrozná sračka. A možná tančila s Kim Ki-Dukem, pokud po Varech nepobíhalo víc zanedbaně vypadajících Asiatů. Konec odbočky.)
Tím pádem se banální, krátká cesta od Thermálu ke květinovému datu v těchto dnech natáhla na dlouhé minuty, chtělo to kličkovat a kličkovat.
K těm Varáckým slavným film passům a sms rezervacím - z toho sem měla hrozný strach. Přestože si vždy vybírám filmy už před příjezdem na festival, stejně mám ráda rozhodování se na poslední chvíli a sprintu do jiného kina. Ve Varech je o to člověk ochuzen, protože si vybírá filmy už dva dny předem a odesláním sms s kódem si zarezervuje lístky. To by bylo fajn, kdyby mi za celou dobu (oficiálně 3 dny akreditace) nevyšla pouze jedna vstupenka (pravda, rezervovala sem tak jenom jeden den, ale stejně), takže nezbývalo, než frontovat. A tak se dostávám k mé oblíbené větě: "Zlatá filmovka!". Do fronty je totiž třeba se postavit minimálně hodinu před začátkem filmu, takže pro člověka není vůbec problém během festivalu přečíst kompletní dílo Victora Huga.
(Odbočka: Ale abych Varům nekřivdila, právě frontování je věc, díky které může festival přijít na abolutní pakatel. Vzhledem k neexistenci osobních údajů na film passu není vůbec problém koupit si jednodenní akreditaci a tu používat po zbytek festivalu. To je v kombinaci se spaním v nehlídané a tudíž neplacené tělocvičně velmi sympatické, a takto ušetřené peníze se následně dobře vrážejí do předraženého alkoholu v Aeroportu. Konec odbočky.)
Vary sou prý o filmech, takže šup k filmům! Byla sem sama překvapena kvalitou. Za ty roky, co festivaly objíždím mám vypěstovaný speciální cit na rozkrývání anotací a následné rozhodování na co jít.
(Odbočka: Například obsahuje-li popis filmu slovo "intimní", je na 99% jasné, že se bude jednat o hroznou blbost. Divák, který se dobrovolně vydá na film popsaný slovy: "Intimní sonda do života jedince, bojujícího o své místo v životě a zároveň hledajícího svou vlastní identitu...", si trpět v kině zaslouží. Váhám o tom, že v dalším příspěvku zveřejním manuál na to, jak si podle anotace správně vybrat film... Konec odbočky.)
Takže jsem viděla pouze jeden špatný film vybraný mnou a tři špatné filmy, na které mě někdo násilím dotáhl.
Na tomto místě bych si dovolila postěžovat na návštvníky jednotlivých projekcí.
(Odbočka: Možná by nebylo na škodu, psát k filmům výrazně slovo "VYPRÁZDĚNÝ!!".Pseudotermín "vyprázděný" vychází z termínu vyprázděná narace, avšak po mé varovské zkušenosti je možno ho aplikovat na jakýkoliv snímek, který není úplně divácký, klade vysoký nárok a recepci a je slovy laika: "úplně o ničem". Podotýkám, že pouze zdánlivě. Děkuji Prokuristovi P. za pomoc při vymýšlení a definaci. Konec odbočky.)
Chápu, do Varů ste zřejmě přijeli jenom kvůli rautům a aby se neřeklo, zašli ste si i na nějaký ten náhodně vybraný film. Když se vám film nelíbí, tiše odejděte nebo prostě trpte. Prosím, nedoprovázejte snímek hlasitými komentářemi a se svým doprovodem neřeště to, za jak dlouho "ta kravina" konečně skončí. Pakliže ste to skutečně zvládli, vydržte to ještě ty cca 4 minuty do konce závěrečných titulků. Nehledě na to, že je to podobné faux - pas jako utéct z divadla během děkovačky, a že ve všech sálech rozsvěcují až v po jejich dojetí, já vám těma nohama stejně neuhnu!
(Odbočka: Často sem si říkala, že to by se na filmovce nestalo, hlavu si posypu popelem ještě později. Konec odbočky.)
Večírky a festivalová piva: asi tři hodiny před mým příjezdem do Varů mi došla zoufalá sms - "pry si ve varech. proboha pojd na pivo, se mnou nikdo nechce chodit!". Prokurisra P mi ukázal supr pajzl U Platana, těsně před vstupem do njakého posh hotelu.
(Odbočka: Čtrnáctka za 25, velké panáky do půl decáků a správný punk, představovaný třeba popelníky z víček od zavařovaček. Hrozně sympa místo, vždycky narvané, dokonce sem tam potkala i vedoucího našeho ústavu. Konec odbočky.)
Viděli sme Jelenu a vymysleli pseudotermín "vyprázděný". Zašli sme na ještě další pivo k Platanu. Navštívili afterparty po premiéře nového filmu Peti Marka a zahépali na elektro. Žel hned druhý večer během odchodu z Aeroportu Prokurista nešťastně zakopl a zbytek festivalu strávil v karlovarské nemocnici. To, jestli je nebo není v pořádku, je mi celkem jedno, zásadní pro mě bylo to, že měl pravdu - nikdo opravdu nechtěl chodit na pivo!
Počítala sem a zjistila, že počet filmových festivalů, které sem za svůj krátký život navštívila, překročil dvacítku. Ano, taky bejvávalo, že pokud sem neviděla aspoň pět filmů denně, cítila sem se méněcenná. Časem mi však došlo, že filmové festivaly sou právě o setkávání se s lidma, kteří dojeli na akci z toho samého důvodu jako vy, a že je mnohem zábavnější se o zážitky z filmu s někým podělit nad sklenicí piva, než je přebít dalším snímkem.
Vary mě donutily dokonce si to intelektuálně omluvit: "Když člověk navštíví víc jak tři projekce, není to cinefilství, je to filmožroutství. Ať sou ty filmy sebelepší, jeden zážitek akorát přebíjí druhý, nemůže dozrát. Jeden silný film denně je akorát."

Tak, kolegové filmovědci!

čtvrtek 14. července 2011

Bloody wendsday rum&armchair playlist (aneb Market má svátek)

Se mi včera rozbil Virtual, takže frčel Media player (přechody šly pěkně blbě). A páč mi to zároveň scroblovalo last.fm, mám konečně playlist!

Salem - Whenusleep
Ritualz - USA BOYS
oOoOO - Mumbay
Salem - Skullcrush
TABLE - Aim Well
Liars -Drop Dead (Fol Chen Remix)
The Horrors - Sea Within A Sea
The Rapture - House Of Jealous Lovers
The Rapture - Echoes
Ariel Pink's Haunted Graffitti - Little Wig
The Horrors - Endless Blue
No Joy - You Girls Smoke Cigarettes?
Arctic Monkeys - Brick By Brick
Bass Drum Of Death - Nerve Jamming
Bass Drum Of Death - GB City
The Strokes - Reptilia
Cage The Elephant - Shake Me Down
Crystal Stilts - Sycamore Tree
No Age - Life Prowler
TABLE - We Are Not Longer The Same
Joy Division - No Love Lost

Buchto přebíjení, když sme hráli spolu, dohromady nedám, svoje jo:
Mars Volta - Enertiatic Esp
Cage The Elephant - In One Ear
Jamie T - British Intelligence
The Fratelis - Creeping Up The Backstairs
Wavves - King Of The Beach
Franz Ferdinand - Dart Of Pleasure
Mando Diao - Bring 'Em In
Gorillaz - Plastic Beach (Feat. Mick Jones and Paul Simonon)
Le Tigre - Deceptation
Junior Senior - Rhytm Bandits
Uffie - MCs Can Kiss
Klaxons - Atlantis To Interzone
Does It Offend You, Yeah? - Let's Make Out




















































































































úterý 7. června 2011

Prázdniny se blíží

Prázdiny se blíží, v práci přecházíme z punku na systém, takže zatímco si škrkám dny, kdy se se mnou nemůže počítat, páč mám něco s plánu, začínám se nemálo těšit. Na totok:

MFFF Karlovy Vary

Těším se na Vary. Na město. Kdosi z mého okolí prohlásil, že Vary sou supr město, kam člověk musí alespoň jednou do roka, jinak mu chybí. Já nebyla ve Varech dva roky (nebo ještě dýl? Předposlední Fresh Film Fest, než to zkurvili a přesunuli do Prahy) a chybí mi jak sviň.
Thermal, akce ve Starých lázních. Škoda zavřené hospody Rotte Berlin... Parožím ověšená restaurace Diana úplně na kopci, křivolaké uličky postavené v terénu, krásné baráky (doufám, že ještě nespravili staré kino, divadlo nebo co to vlastně bylo), ten sudeťácky německý odér, tak se u nás na Moravě nestaví a nikdy nestavělo... Azbuka...
Třináctého pramene, Bechera, už sem sice přepitá, ale město má atmošku jak kráva, nehledě na to, že mám na něj samé dobré vzpomínky a milion historek v zásobě.

Na velkém festivalu jsem ještě nebyla, tak jsem zvědavá, každý na to pěje samou chválu. Navíc letos předsedá porotě István Szabó. Ikdyby nenatočil nic než Mefista - mimochodem jeden z nejlepších filmů všech dob - (a celou tu trilogii), furt to bude týpek. Zrestaurovaná Marketa Lazarová - když už sme u těch nejlepších filmů, tak suveréně nejlepší český film všech dob - taky není věc, na kterou by se člověk s klidným srdcem vybodl.
Akorát prej vypadnout na víkend, to je totiž přervané, páč celebrity z Prahy se jedou vyfotit do společenských magazínů. Ale to já už budu stejně na Pohodě.


A na tomhle baráku si navíc pamatuju svůj úplně první zhlédnutý mapping, říkám, samé dobré vzpomínky!




Pohoda

Kažodoročně řeším festivalové dilema Rock for People vs. Pohoda. Rozhodování nechávám vždy na poslední chvíli a čekám na hlavní headlinery. Poslední dva roky vyhrál RfP, Arctic Monkeys se mi totiž tehdy točili v mp stoji neustále a loňské Muse doteď považuju za nejlepší koncert mého dosavadního života. Na Pohodu nikdy nezbyly finance (a když náhodou zbyly, nějaká dobrá duše mě o ně obrala).

Letos je Hradec úplně v háji, emo a jím říznuté kytary zřejmě frčí víc, než sem si myslela.

Když jsem se na začátku roku dozvěděla, že Pulp (které sem asi tři měsíce před tím po hrozně dlouhé době zase vytáhla a strávila s nima několik týdnů v kuse) dělají reunion, měla sem radost, hledala velké fesťáky v okolí kde hrajou (našla sem cosi u balkánu, snad Chorvatsko nebo něco takového to bylo) a vlastně mě ani nenapadlo, že by je mohl někdo dovězt k nám.
Miluju ty stavy euforie, kdy na internetu pročítáte novinky a najednou zjistíte, že kapela, kterou prostě musíte vidět, bude na festu, kam se už nějaké čtyři roky chystáte, ale furt vám to nevychází.



Colours Of Ostrava

Toho se fakt bojím, invaze hipíků. Já tam totiž jedu na The Horrors (doufám, že nebudou hrát novou desku, singl je hrozný. Chci energii první desky a psychadelii druhé) a Grindermana (je to čupr a jenom díky tomu bylo poslední album The Bad Seeds tak dobré). Tady není pro barvy, šátky, čaje a optimismus místo.

Jiná barva než černá není přístupná, do petky místo vody whisky. S Cavem bych si hrozně ráda dala panáka, ale on by na mě byl určitě zlý. Snad si alespoň ještě neoholil knír...




Letní filmová škola Uherské Hradiště

I kdyby tragače padaly, lámala se sedmá pečeť a nastávala by apokalypsa, stačilo by Bohu říct:"Ještě chvilku, prosím, počkej, vždyť je filmovka!". Od nějakých čtrnácti, kdy jsem byla akreditovaná poprvé, jsem stihla nadívat spoustu filmů a nasbírat spoustu filmožroutských kontaktů, se kterýma se potkávám většinou právě a pouze jen jedinkrát do roka v Hradišti.

Letos k nám dojede třeba Kosturica (btw hrozně bych někdy chtěla jet na ten jeho filmový festival v horách v zimě ve sněhu) aj s kapelou, takže bude pořádná hépačka.
Nebo Kaurismäki má dojet. Ten slavnější, Aki.

Rumunský film bude. Rozhodně to nebudou filmy, na které člověk bude mít možnost jít během roku třikrát týdně do kina. Takže na Kozí roh, co se mi už nějaký pátek válí na hadru asi počkám pkně na 35 mm, teda jestli ho budou hrát, jakože se mi to teď nechce hledat...
A Billy Wilder! Toho bezmezně miluju. Snad během jeho retrospektivy konečně nenatrefím na film, který by nebyl dokonalý.

Taky se těším na večerní pártošky na Míru (nohy budou bolet a to fest), večírky v divadelním stanu a rumy v A2. Že prej neofišl lfš večírky v Čiči baru (otevření comming soon) naproti kulturáku, kde bych snad jeden večer měla hrát i já.

Jo a pro hradišťáky: jestli od někoho zase uslyším, jak filmovka je rok od roku horší, jak to stojí za hovno a kdesi cosi, a pak se dozvím, že ste seděli v pátek (jako každý jiný pátek) s těma samýma lidma v té samé hospodě mimo festivalové dění, házím cihlu. Jaké si to uděláš, takové to máš.




Off festival

Na totok su zvědavá. Vzhledem k tomu, že by před mým stěhováním do Krakowa měla proběhnout nějaká aklimatizace, s největší pravděpodobností vyrážím na Off do Katowic.

Hrajou tam třeba Ariel Pink's Haunted Graffitti, což je věc, která mě momentálně baví ze všeho nejvíc. Drogy lezou z každého taktu, každá písnička je úplně jinačí.
Pak se ještě na Yacht těším. Ti sou sice na Creepy Teepee, ale to se kryje s filmovkou a jinak tam nic moc není.
Nějak podle těchto dvou kapel hipsterovatím, ale to se podá...
Třeba se to podá díky Primal Scream?






Tož tak!

úterý 31. května 2011

Čtenářský deník

Vzhledem k tomu, že na fejsbuku je hrozně debilní kvalita fotek a člověk se musí hrozně jebat s tím, aby to tam nahrál, přináším pokračování mého tamějšího alba "Z dob, kdy Markéta četla". Je tu toho drobet víc, ale selekce byla přesto extrémně tvrdá, dávno tomu a sebereflexe je věc, co mě trápí. Co se datace týče, nejsem si úplně jistá, ale bude to haprovat maximálně v měsících. Jasně, asi tu budou mému egu chybět lajky z fejsbuku, ale holt není každý den posvícení...

2006










2005





2004



















sobota 21. května 2011

Jednou to příjít muselo: tak dlouho jsem mluvila o tom, že budu zatěžovat internetový prostor tím, co mě baví, až se tak vskutku stalo. Ta práce se mi nechce psát ani náhodou a hned je z toho blog! Pak že prokrastinace není plodná.