úterý 20. prosince 2011

Hudební resumé 2011

Csfďácký report z Ji.hlavy (jinak báj d uej bych za to měla dostat čtyry kredity) sem znovu házet nebudu, z Famufestu si už taky nic moc nepamatuju. On to beztak nikdo nečte, navíc mi dělá problém vnést do toho nějakou komplexnost s těma třema přízpěvkama za půl roku....

Ale blíží se konec roku, bilancování (ono už snad stejně nic dobrého nevýjde), takže která alba mě (díky, last.fm) bavila nejvíc? Žádné regulérní žebříčkování, hezky abeceda.

Ariel Pink's Haunted Graffiti - Before Today: jako jasně, ještě loňsko, ale já to pořádně vyhrabala až vloni na jaře. Tak nějak si představuju hudební definici postmoderny.
Top: Little Wig

Bass Drum Of Death - GB City: podle lástka úplně největší počet poslechů (což vzhledem k tomu, že už asi dva roky žiju bez em pé stroje, a tedy poslouchám jen na komplu, bude poměrně relevantní informace), je to totiž zábavné jak sviňa, čistý a úderný rock'n'roll řízlý punkem v takovém tom lo-fi balení (což je ve výsledku celkem blbé, když to chcete pustit na akci a z aparatury se šíří nedefinovatelné přebasované chrčení...)
Top: Nerve Jamming

Crystal Stilts - In Love With A Oblivion: můj podzimní soundrack, do té doby mě nějak ta basově bručivá, psychadelií a šedesátkama lízlá melancholie tak nebavila...
Top: Throught The Floor

Girls Names - Dead To Me: ještě stále jedu na vlně a minimálně třikrát do týdne půšťám. Úplně jsem si vzpomněla na ty časy na začátku milénia, kdy začínali The Strokes, Franz Ferdinand, a vůbec nejvíc kůl byly ty kapely, co čerpaly z raných šedesátek... A hlavně, s WU LYF Británie konečně po dlouhé době vrací úder!
Top: When You Cry

Dirty Beaches - Badlands: taky ještě vlna. Doznívající rockabilly, rané šedesátky, analogová špinavost. Jako by ste v cadilacu omylem zapomněli týpka v křiváku s hřebínkem v zadní kapse jean, teď ho vytáhli, a dali mu do huby cigáro a do ruky kytaru.
Top: A Hunderet Highways

John Maus - We Must Become The Pitiles Censores Of Ourselfs: vlna, a že to byl jednu dobu hajp jak kráva. Neustálé srovnávání s Arielem Pinkem mi ale nepříjde tak trefné. On John Maus zní jak melancholický trip do nějakého osmdesátkého fantasy/sci-fi filmu, z Ariela zase prostě lezou drogy po kvantech, míň melancholie, víc punk (John = melancholie, Ariel = punk, aby bylo jasno)...
Top: Believer

Liturgy - Aesthethica: já si v nějakém metalu moc nefrčela, ale tohle mě fakt baví a nutí mě to rozšiřovat si obzory mimo mé omezené škatulky. Jako na jeden zátah celé album nedám, ale rozhodně je to osvěžující a energické, což je zásadní... Na druhou stranu si furt nejsem jistá, jestli to ve výsledku fakt nejsou nějakcí hipstři, co si z toho černého stylu dělají srandu jeho neustálým deklamováním... Oni beztak jdou teď hipstři do metalu, vím to z první ruky od mé spolubydlící, co jim tam prodávala žetony na sprchy.
Top: Returner

Mikal Cronin - Michal Cronin: vlna. Cítím z toho flanel, garáž, prošoupané konversky a vůbec je to hrozně zábavné.
Top: Apathy

Neon Indian - Psychic Gems: osmdesátková hépačka, na pártošku úplně ideální. Trošku mě štve, že sem na něm nebyla v Meetfactory, přestože sem se zrovna ten večer po Praze pohybovala, ale prej to nebylo tak hrozně moc dobré, takže svět se točí dál...
Top: Local Joke

Table - We Are No Longer The Same: jo, to je taky loňsko, ale já to pořádně vytáhla až letos na jaře a s velkou slávou viděla naživo až na podzim. Na vykrádačky Joy Division sice z principu plivu, ale jak je to tady zabaleno v elektronickém hávu, tak mi to vůbec neva. Marně přemýšlím, co mě u nás z hudby baví víc...
Top: We Are No Longer The Same

The Horrors - Skying: Sou to ale ti kluci ušatí rafinovaní! Na prvním albu jako by vykradli rané Birthday Party, smíchali s Joy Division, přidali gotickou stylizaci a ono to fungovalo, byť svět si vrčel na new ravevu, electru, osmdesátkách a prolínání se taneční scény do kytar. Mirrors Image je doteď má nejoblíbenější deska daného roku, krásná komplexnost, psychadelie a atmoška. A ta basa, ta basa. Pak člověk dlouho slyší o nové plotně, těší se na ni, a když uslyší singl Still Life, začně se hrozně bát. A ona je ve výsledku Still Life jediná špatná a Skying najednou nejlepší deska roku. Jako by ji natočila úplně jiná kapela. To nejlepší z britských devadesátek, britpopová prosluněnost, ale pořád ten smutek kdesi prosvítá. Ostrava ani tak ne, ale Vídeň mě teda fakt štve...
Top: Monica Gems třeba

Unknown Mortal Orchestra - Unknown Mortal Orchestra: úplně váhám, jestli to sem zařadit nebo ne... Jak je to dlouhé, tak se ten šedesátkovský pozdně bítlsácký fíling trošku přejí... Každopádně první půlka desky se protočila hrozně mockrát!
Top: Bicycle

WU LYF - Go Tell Fire To The Mountin: Chytlo až na podzim. Se spolubydlícím (taky indie fríkem) sme řešili analogii na Crystals Stilts - zatímco ti sou energičtí rytmem, vokál to tak pěkně uklidňuje a přidává melancholii, až jakousi hypnotičnost. To WU LYF na to jdou přesně obráceně a pomalu plynoucímu rytmu dodají naléhavost vypjatým zpěvem (jak ten jejich zpěvák proboha mluví, když furt tak řve?). Každopádně za vše asi mluví fakt, že jednu dobu byla Spitting Blood naše privátová hymna a dokonce tak máme zaheslovanou i wifinu.
Top: Spitting Blood

Žádné komentáře:

Okomentovat